Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kapitola 3.-Starý Edmond

3. 9. 2008

 


3. Starý Edmond


Po pár dnech bezcílného potulování sem a tam začal Jakub pociťovat lehkou rozmrzelost. Nenacházel nikoho, kdo by pro něho měl jakoukoli radu, nikoho, kdo by věděl více, než v tu chvíli on sám. Až v jedné malé vesnici zaslechl lidi mluvit o někom, komu říkali starý Edmond. Podle toho, co Jakub slyšel, ten člověk žil už léta kus za vsí a říkalo se o něm, že je velmi moudrý. Vesničané, i lidé ze vzdálenějších osad k němu chodili pro radu a proslýchalo se, že někteří u něho tráví dlouhé měsíce ve snaze získat něco z jeho moudrosti pro sebe. Ale nic určitějšího se Jakub nedozvěděl. „Má vůbec smysl jít za tím mužem? Má nějakou cenu hledat dál, jestli on mi nepomůže?“ Jakub mluvil sám pro sebe, a o to víc ho překvapilo, když zaslechl šepotavou odpověď: <Tohle hledání žádný smysl nemá, vrať se domů....> Prudce se ohlédl za sebe. Jako by se ten hlas zachvíval ve větru. Zdálo se mu to? Nebo se někde za ním mihl tmavý stín? Jakubovi se rozbušilo srdce. Pomalu se otáčel dokola, ale ať se díval sebepečlivěji, nikoho neviděl.

Snad to bylo jen zdání, třeba si to jen namlouvám, pomyslel si a pokračoval po úzké pěšině, vedoucí z vesnice. Pod nohama mu dutě zahrál dřevěný můstek sklenutý přes potok. Cesta se vinula mezi vysokými srázy, ale najednou se skalnaté stěny začaly svažovat. Za zatáčkou se objevil malý domek, přitisknutý ke svahu. Jako by vyrůstal z hory. Jakub přidal do kroku. Domek byl celý dřevěný, starý a docela omšelý. Skoro jako by Jakubův příchod byl už očekáván, z domku se pomalu vyšoural stařec, dlouhé vousy měl bílé jako sníh. K Jakubově zklamání i on měl na obličeji masku. Její výraz byl hluboce zamyšlený. „Vítám tě,“ řekl chraptivě a Jakub stiskl jeho ruku. Byla drsná a suchá, ale stisk překvapivě pevný. „Rád bych se na něco zeptal.“ Jakub najednou nevěděl, co vlastně chce říct. Edmond otevřel dveře a společně vešli.  

Obrazek„Ptej se tedy.“ vyzval Jakuba, když seděli naproti sobě. „Nedávno jsem náhodou zjistil, že mám špinavý obličej, když mi ve spánku spadla maska. Zkoušel jsem tu špínu umýt, ale nejde to. Myslel jsem, že takovou tvář mám jenom já, ale dozvěděl jsem se, že to tak není, že tak vypadají všichni lidé v království, a proto nosí masky. Nikdo nechce vidět špínu svoji ani druhých.“

Jakub se skoro chvěl nedočkavostí, co mu starý Edmond odpoví. Stařec dlouho mlčel, ticho mezi nimi houstlo. Pak konečně promluvil, a jeho hlas zněl jako šustění podzimního listí hnaného větrem. „Máš tak trochu pravdu, všichni v království mají na pohled špinavé tváře. A žádný z nich nedokáže tu špínu umýt. Zatím se nenašel nikdo, kdo by to dokázal a nikdo, kdo by nám pomohl. Snad jen....“ Edmond se na chvilku zase odlmčel. „Co snad jen?“ zeptal se Jakub netrpělivě, protože nedokončená věta visela ve vzduchu. „Vypráví se, že někde žije král. A snad on by nám mohl říct, co dělat. Ale nikdo ho ještě nikdy neviděl, kdo ví, co je na tom pravdy.“ Král.....Jakub to slovo převaloval v mysli....král...

„A kde bych ho měl hledat?“ vyhrkl. „To nevím, chlapče,“ řekl Edmond smutně. Pak najednou ožil. „Víš, možná je to všechno zbytečné, spíš bychom se měli zamyslet nad tím, jestli všechna ta špína nemá nějaký smysl. Jestli prostě na naše tváře nepatří.A možná je to dokonce tak, že vlastně ani žádná špína není, že je to jen naše zdání, náš sen, který všichni sdílíme. Lidská mysl je tak záhadná. Kdyby ses snažil pochopit, že to, co se ti na tvé tváři zdá špatné, tam vlastně patří, ztratí všechna nespokojenost smysl, mám pravdu?“ Jakubovi se takové úvahy zdály zmatené. „Copak špína může na lidskou tvář patřit? Nebo to může být nějaká halucinace? To nechápu.“ Edmond se nevzdával. „Vím, že to je těžké přijmout, ale je to s největší pravděpodobností tak, jak říkám. Jaký má pak smysl zbavovat se špíny, která není, nebo pokud je, tak na naše tváře patří? Víš co, věnuju ti něco, co ti pomůže.“ Edmond se zvedl a pomalu odešel do sousední místnosti. Když se vrátil, držel v ruce stejnou masku, jako měl on sám. Podal ji Jakubovi. „Ale já přece nechci další masku. K čemu mi bude? Ta špína, co bude pod ní, nezmizí.“ „Zamysli se nad tím, copak můžeš chtít, aby zmizela, když je tvou součástí?“ Stařec mluvil káravě a Jakub znejistěl. Skutečně k jeho tváři špína patří a je tak samozřejmá jako kůže a vlasy? Váhavě natáhl ruku a přijal masku filozofa. Dal ji k ostatním věcem a na kratičkou chvíli se mu ulevilo. Ale pak v něm začaly pochyby zase hlodat. Připadalo mu, že se stařec snaží přesvědčit sám sebe o pravdivosti svých slov, protože se bojí, že by skutečnost mohla být jiná. „Půjdu hledat dál,“ řekl starci, „a jestli se dozvím více, vrátím se a povím ti to.“

Edmond se k němu prudce otočil a Jakub jeden krátký moment četl v jeho očích. Byl v nich strach.

Ale taky nevyslovené doufání, že Jakub ve svém hledání uspěje.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA