Kristínčino svědectví
Mé svědectví
Vyrůstala jsem v rodině, která v Boha nevěřila. Hlavní důraz se kladl na vzdělání a slušné chování. Jen moje babička měla prostě nějaké tušení, že Bůh je, ale nežila jako křesťanka. Její slova, když jsem odcházela ráno od ní do školy,byla: „Panbíček tě opatruj“.Vím, že to myslela dobře, ale to nebyla pravá víra.
Jako malá holka jsem věděla, nebo spíš tušila, že Bůh prostě je, ale zdálo se mi, že je hrozně daleko a je těžké se k němu nějak dostat. Myslela jsem si, že je nám lidem prostě nedostupný a shlíží na nás ze svých oblak. Zkoušela jsem se k němu modlit, to mi bylo kolem 14-ti let.
Pak ke konci 8.třídy na základní škole mi svědčila jedna paní učitelka o Bohu a o Ježíši, ale zas mi neřekla, jak se k Bohu dostat. Vyslechla jsem ji, ale žila dál stejně.Brala jsem to jen jako další „dobrou informaci“ v mém životě. Necítila jsem, že bych měla vyvinout nějakou aktivitu z mé strany. Myslím, že se dost na mé povaze projevovala výchova babičky. Musela jsem být hlavně vzorná školačka a poslouchat a ne se nějak projevovat.
O rok později se moje matka, tou dobou hodně zlomená a unavená z práce, seznámila s jednou sousedkou v našem domě. Sousedka jí svědčila o Bohu a o Pánu Ježíši a pozvala nás obě na evangelizaci. Byla to evangelizace „Pro Christ“, sloužil ji tenkrát pastor Dr.Billy Graham. Moje babička nás obě zrazovala, kam to jdeme, že to je nějaká sekta a že si máme dávat pozor.
Přišly jsme do menšího sálu – v Plzni to byl bývalý „Svazáček“,místní budou vědět, kde se na velké obrazovce vysílal přímý přenos evangelizace z Německa. Pamatuji si na krásné chvály, na písničky o Bohu. Hodně mě překvapilo, že jsou moderní, rytmické a hlavně jak jsou něčím naplněné. Cítila jsem obrovský pokoj v srdci a bylo mi moc příjemně.
To se mě tenkrát velmi dotklo. Dále zde lidé svědčili o své víře v Boha, o tom jak je Bůh uzdravil, jak jim odpustil. Kazatel po nějaké chvíli vyzval ty, kteří uvěřili, že Ježíš Kristus se obětoval i za ně a že Bůh to vše udělal z lásky pro nás, aby šli dopředu k podiu a že se za ně bude modlit. Šla jsem dopředu k podiu, i moje matka šla dopředu a šli i další lidé. Potom se se mnou modlily dvě sestřičky, které mi vysvětlily co mám vyznat a jak se modlit. Já se modlila, aby mi Bůh odpustil moje hříchy a děkovala jsem Mu za Pána Ježíše Krista a za to, že šel i za mě na kříž a tím smazal muj dluh a přemohl smrt,která by mě čekala ,kdybych se k Bohu nevrátila. A vyznala jsem svými slovy, že přijímám Pána Ježíše Krista jako svého Pána a Spasitele a Pána nad mým životem. Nikdy nebudu mít dost vděčnosti za to, co pro mě Bůh udělal.
To se stalo 23.3.1993.
super
(¨káťa, 23. 8. 2008 19:40)